Lavrov útočí na Evropu, zároveň chválí „zdravé síly“ v Česku a okolí

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov na své obsáhlé tiskové konferenci v Moskvě ostře zaútočil na Evropu, kterou označil za zdroj největších pohrom v dějinách lidstva. Zároveň ale udělal několik výjimek – mezi země, kde se podle něj „probouzejí zdravé síly“, zařadil i Českou republiku, Slovensko, Maďarsko, Německo a Francii. Vystoupení šéfa ruské diplomacie, které ruská státní média prezentují jako bilanční hodnocení zahraniční politiky za rok 2026, přitom doprovodil i výklad ruského postoje k válce na Ukrajině a obvinění Evropy z maření mírových iniciativ.

Evropa jako zdroj otroctví, kolonialismu a světových válek

Lavrov na tiskové konferenci, kterou citovaly agentury RIA Novosti, TASS i Interfax, zvolil mimořádně konfrontační tón vůči evropským státům. V dlouhém historickém exkurzu označil Evropu za „skutečný zdroj všech největších pohrom lidstva“, přičemž konkrétně zmínil otroctví, kolonialismus a rozpoutání obou světových válek s „kolosálním počtem obětí“.

Podle šéfa ruské diplomacie nejde jen o minulost. Tvrdil, že evropské země si tuto „mentalitu“ uchovávají a nejsou schopny ji změnit. V ruském oficiálním narativu tak Evropa vystupuje jako aktér, který se i v současnosti řídí údajnými imperiálními ambicemi, a to jak v politice vůči Rusku, tak v širším globálním měřítku.

Lavrovův výrok zapadá do dlouhodobé linie ruské propagandy, která se snaží vykreslit kolektivní Západ jako agresivní blok nesoucí odpovědnost za historické i současné konflikty. V tomto rámci Moskva prezentuje sama sebe jako sílu, jež údajně brání „spravedlivý multipolární světový řád“ proti západní hegemonii.

Zahraniční

Silné zemětřesení a hrozba cunami na severovýchodě Japonska

Severovýchod Japonska zasáhlo silné zemětřesení o síle 7,4 stupně, které vyvolalo varování před až třímetrovou vlnou cunami. Úřady nařídily evakuaci a otřesy rozhoupaly i mrakodrapy v Tokiu.

„Zdravé síly“ v Evropě: výjimky, které potvrzují pravidlo

Přesto Lavrov nevylíčil Evropu jako celek pouze v negativních barvách. Zmínil, že v některých zemích se podle něj „probouzejí zdravé síly“. Konkrétně vyjmenoval Maďarsko, Slovensko, Českou republiku, Německo a Francii.

„Zdravé síly v Evropě se konečně probudily, jejich hlasy jsou slyšet,“ citují ministra ruské agentury. Tyto síly podle něj představují politické proudy, které se „především zajímají o vlastní národní zájmy, spíše než o imperiální ambice“. Lavrov tak staví do protikladu dvě Evropy – tu, kterou viní z historických i současných katastrof, a tu, v níž podle něj rostou politické směry kritičtější vůči mainstreamové prozápadní linii.

V případě středoevropských zemí nejde o první pochvalná slova z Moskvy. Lavrov už dříve vyzdvihoval tehdejší premiéry Maďarska, Slovenska a České republiky jako pragmatiky, kteří se podle něj orientují na potřeby vlastních občanů. V ruském mediálním prostoru bývali tito představitelé prezentováni jako politici ochotní k dialogu s Moskvou a skeptičtější vůči tvrdým sankcím nebo k rozsáhlé vojenské pomoci Ukrajině.

Ruská státní média v minulosti například oslavovala volební vítězství hnutí ANO v Česku a interpretovala jej jako signál, že Praha by se mohla odchýlit od převažující „rusofobní“ linie v Evropské unii. Podobně byla v ruském diskurzu oceňována maďarská vláda za její blokování některých sankčních balíčků a zdrženlivý přístup k vojenské podpoře Kyjeva.

Ukrajinská válka v ruském podání: Evropa jako viník zmařeného míru

Významnou část tiskové konference věnoval Lavrov válce na Ukrajině, kterou Rusko vede od února 2022. Podle agentury Interfax ministr tvrdil, že Moskva je „odhodlána najít diplomatické řešení“ konfliktu. Zároveň však obvinil evropské země, že dlouhodobě maří mírové dohody a iniciativy, a to už od roku 2014.

V ruském výkladu dění poslední dekády je zlomovým momentem rok 2014, kdy byl v Kyjevě svržen proruský prezident Viktor Janukovyč po masových proevropských demonstracích. Na to reagovalo Rusko anexí Krymu a podporou ozbrojeného povstání separatistů v Donbasu. Lavrov nyní tvrdí, že západní, především evropští partneři, každou snahu o dohodu zmařili, a stejný postup údajně volí i vůči novějším iniciativám.

Fakta, jak je prezentuje většina západních vlád a nezávislých pozorovatelů, však ruský výklad zásadně zpochybňují. Anexe Krymu byla široce označena za porušení mezinárodního práva a válka na Donbasu za důsledek přímé ruské podpory tamních ozbrojených skupin. Pozdější rozsáhlá invaze v roce 2022 pak bývá popisována jako největší pozemní konflikt v Evropě od druhé světové války a jako pokus o násilnou změnu hranic v imperiálním stylu.

Evropské státy spolu se Spojenými státy proto zaujaly postoj podpory napadené Ukrajiny, kombinující rozsáhlou vojenskou, finanční i humanitární pomoc a postupně zpřísňované sankce proti Rusku. Právě tuto politiku Moskva označuje za důkaz „imperiálních ambicí“ Západu a vměšování do sféry ruských zájmů.

Zahraniční

Apokalypsa ve Venezuele: dvě zemětřesení, 46 tisíc nezvěstných a děsivé odhady obětí

Venezuela čelí jedné z nejhorších katastrof své historie. Dvojice silných zemětřesení zanechala stovky mrtvých, tisíce zraněných a přes 46 tisíc nezvěstných. Odborníci se obávají, že počet obětí může vystoupat až ke statisícům.

Podmínky z Moskvy: Donbas výměnou za ukončení bojů

Lavrov na tiskové konferenci připomněl, že Rusko je podle něj připraveno jednat o ukončení bojů, avšak za podmínek, které jsou pro Kyjev i jeho spojence dlouhodobě nepřijatelné. Jednou z klíčových ruských požadavků je, aby Ukrajina uznala ruskou kontrolu nad celým Donbasem – včetně částí, které ruské jednotky ani po letech bojů nedokázaly dobýt.

Ukrajina tyto požadavky odmítá jako legalizaci agrese a trvá na obnově své územní integrity v mezinárodně uznávaných hranicích. Západní státy v tom Kyjev podporují a zdůrazňují, že jakékoli příměří, jež by zafixovalo ruské zisky na okupovaných územích, by bylo odměnou za použití síly a nebezpečným precedentem pro další konflikty.

Současný americký prezident Donald Trump, který se po volbách vrátil do Bílého domu, podle dostupných informací usiluje o vlastní mírovou iniciativu a jedná s oběma stranami. Zatím však bez výsledku. Většina evropských lídrů nadále vidí hlavní překážku v neochotě Moskvy ustoupit od maximálních územních nároků a v pokračujících bojových operacích.

Střední Evropa mezi tlakem války a ruskými pochvalami

Zmínka o „zdravých silách“ v Česku, na Slovensku a v Maďarsku zapadá do širšího kontextu ruské politiky vůči střední Evropě. Moskva se dlouhodobě snaží oslovovat politické proudy, které jsou skeptické k EU a NATO, kritické k sankcím nebo volají po rychlém kompromisu s Ruskem na úkor Ukrajiny.

V minulosti ruský ministr zahraničí přímo jmenoval tehdejší premiéry těchto zemí jako příklady „pragmatických“ lídrů, kteří se podle něj orientují na národní zájmy, nikoli na „ideologii Bruselu“ či „americké diktáty“. Ruská média v této souvislosti pozitivně komentovala volební výsledky, jež v některých státech přivedly k moci síly kritičtější k dosavadní linii vůči Moskvě.

Pro státy střední Evropy, včetně České republiky, to vytváří komplikovanou situaci. Na jedné straně jde o členské země NATO a EU, které se podílejí na společné politice sankcí a podpory Ukrajiny. Na straně druhé uvnitř jejich politických scén působí strany a hnutí, jež sází na nespokojenost části obyvatel s ekonomickými dopady války, s růstem cen energií či s obavami z dlouhodobého konfliktu.

Právě tyto proudy se stávají terčem ruských pochval a mediální podpory, což může být vnímáno jako snaha o jejich posílení a o rozkol v rámci evropské jednoty. Lavrovova slova o „zdravých silách“ proto nelze chápat jen jako obecnou politickou úvahu, ale i jako součást širší informační a diplomatické strategie.

Co Lavrovovy výroky naznačují o další ruské strategii

Lavrovovo vystoupení kombinuje několik klíčových linií ruské zahraničněpolitické komunikace, které se v posledních letech stále častěji opakují:

• Historická delegitimizace Západu: Evropa je vykreslována jako původce otroctví, kolonialismu a světových válek, což má oslabit její morální autoritu při kritice ruských kroků.
• Rozdělování Evropy na „špatnou“ a „zdravou“: Zatímco „kolektivní Západ“ je líčen jako agresivní a imperiální, některé státy a politické proudy jsou vyzdvihovány jako partneři, s nimiž je možné jednat.
• Prezentace Ruska jako mírotvorce: Moskva tvrdí, že je připravena na diplomatické řešení, a vinu za neúspěch jednání přenáší na Evropu a Ukrajinu, ačkoliv její podmínky fakticky znamenají legitimizaci okupace.
• Cílené oslovování vnitropolitických aktérů v EU: Pochvalné zmínky o konkrétních zemích či politicích mají posílit ty síly, které zpochybňují jednotný postup Evropské unie a NATO vůči Rusku.

Pro Českou republiku a její sousedy to znamená, že se i nadále budou objevovat v ruském veřejném prostoru jako příklad „jiné Evropy“ – takové, která je v ruském podání ochotnější k „pragmatickému dialogu“ a méně loajální k bruselské a washingtonské linii. Zda a nakolik tato ruská očekávání odpovídají realitě, bude záviset na výsledcích voleb, vnitropolitickém vývoji a na tom, jak dlouho a v jaké intenzitě bude válka na Ukrajině pokračovat.

Lavrovova tisková konference z roku 2026 tak nepřináší zásadní obrat v ruské rétorice, ale spíše její potvrzení a zostření. Evropa je v ní vykreslena jako historický viník a současný protivník, přičemž několik vybraných zemí – včetně Česka – je postaveno do role potenciálních „spojenců“ v boji proti tomu, co Moskva nazývá západním imperialismem. V praxi to znamená pokračující tlak na jednotu Evropské unie a NATO a další testování soudržnosti jejich politiky vůči Rusku a Ukrajině.