České ocelářství v nejhlubší krizi: výroba padá, dovoz z Ruska roste

Český ocelářský průmysl vstupuje do roku 2026 v mimořádně složité kondici. Domácí výroba surové oceli se už třetím rokem drží na historickém minimu, přičemž spotřeba oceli v tuzemsku zůstává relativně stabilní. Rostoucí rozdíl mezi tím, co se v Česku vyrobí a co se skutečně spotřebuje, se tak stále více vyrovnává dovozem – a to včetně prudce rostoucího importu z Ruska. Zároveň se prohlubuje záporné saldo zahraničního obchodu s ocelí a výrobci upozorňují na kombinaci vnějších tlaků, která podle nich ohrožuje jejich samotnou existenci.

Vyplývá to z aktuálních dat Ocelářské unie, která shrnují vývoj v roce 2025 a naznačují, s jakými výzvami se odvětví potýká na prahu roku 2026. Podle zástupců firem i ekonomů čelí české ocelárny jedné z nejhlubších a zároveň nejdelších krizí od finanční krize v roce 2009.

Historický propad výroby surové oceli

V roce 2025 bylo v České republice vyrobeno přibližně 2,4 milionu tun surové oceli. Objem výroby tak zůstal na velmi nízké úrovni, srovnatelné s rokem 2024, a podle Ocelářské unie jde stále o nejnižší hodnoty v novodobé historii českého ocelářství.

Pokud se podíváme na delší časovou řadu, obraz je ještě dramatičtější. Za posledních deset let klesla produkce surové oceli v Česku o více než polovinu. Zatímco v roce 2015 ocelárny vyrobily 5,3 milionu tun, v roce 2025 je to zhruba 2,4 milionu tun. Tento dlouhodobý trend potvrzuje, že nejde o krátkodobé zakolísání, ale o strukturální problém celého odvětví.

Za prudkým propadem stojí především uzavření primární výroby ve společnosti Liberty Ostrava, která dnes působí pod názvem Nová Huť. Ukončení hutní výroby v jednom z klíčových podniků zásadně snížilo celkovou kapacitu českého ocelářství. Obnovení činnosti v Nové Huti už probíhá v jiné podobě – zaměřuje se hlavně na zpracování a konečné výrobky, nikoli na primární tavbu surové oceli.

Domácí

Miliardy na protipovodňová opatření: NKÚ odhalil, co stát nezvládl

NKÚ odhalil, že miliardy na protipovodňová opatření nepřinesly slíbený efekt. Strategické cíle státu v ochraně před povodněmi a zadržování vody v krajině zůstávají z velké části nesplněné – a ministerstvo se brání.

Spotřeba oceli: mírný růst, ale stále blízko dna

Na straně spotřeby je situace o něco méně dramatická, přesto zůstává velmi slabá. V roce 2025 dosáhla domácí spotřeba oceli přibližně 5,54 milionu tun, což představuje mírný meziroční nárůst oproti zhruba 5,48 milionu tun v roce 2024.

V historickém srovnání od finanční krize v roce 2009 jde však stále o druhý nejnižší výsledek. Nižší spotřeba byla zaznamenána pouze v roce 2024. Slabá poptávka po oceli souvisí s celkovým vývojem průmyslu, stavebnictví i automobilového sektoru, které patří k hlavním odběratelům ocelářských produktů. Ocelárny se tak potýkají s dvojím tlakem: na jedné straně snižují vlastní výrobu, na druhé straně čelí omezené domácí poptávce, jež se pouze pozvolna zvedá.

Růst výroby konečných výrobků díky Nové Huti

Paradoxně, zatímco produkce surové oceli stagnuje na minimech, výroba konečných ocelových výrobků v Česku v roce 2025 meziročně vzrostla a dostala se na úroveň roku 2023. Klíčovým faktorem je právě obnovení činnosti v ostravské Nové Huti, která se nyní více soustředí na zpracování vstupních polotovarů do finálních produktů.

Podle údajů Ocelářské unie dosáhla v roce 2025 výroba dlouhých ocelových výrobků, mezi něž patří například tyče či profily, objemu 2,07 milionu tun. To je přibližně o 261 tisíc tun více než o rok dříve. Ještě výraznější nárůst byl zaznamenán u plochých výrobků, jako jsou ocelové plechy a pásy. Těch se v roce 2025 vyrobilo okolo 805 tisíc tun, což představuje meziroční zvýšení zhruba o 305 tisíc tun oproti roku 2024.

Data tak ukazují, že české ocelárny se částečně transformují z producentů surové oceli na zpracovatele dovážených polotovarů. Tento posun ale zároveň prohlubuje závislost na dovozech a zhoršuje obchodní bilanci v segmentu oceli a ocelových výrobků.

Domácí

Největší razie v dějinách českého fotbalu: zásah od ligy po dorost, podezřelých jsou desítky!

Český fotbal zažívá bezprecedentní razii: NCOZ zasahuje od nejvyšší ligy po dorost a zadržuje desítky osob kvůli podezření z korupce a ovlivňování zápasů. FAČR svolává krizové jednání.

Prohlubující se obchodní deficit s ocelí

Dlouhodobý útlum domácí výroby a rostoucí potřeba dovozu se odrážejí v zahraničním obchodě. Podle Ocelářské unie se saldo českého přeshraničního obchodu s ocelí v poslední dekádě výrazně zhoršilo. Zatímco před deseti lety činilo záporné saldo zhruba 1,6 milionu tun, v současnosti přesahuje čtyři miliony tun.

V roce 2025 se dovoz ocelových výrobků meziročně zvýšil o dalších 900 tisíc tun a dosáhl přibližně 7,5 milionu tun. Vývoz sice také rostl, ale mnohem pomaleji – o zhruba 400 tisíc tun na 3,4 milionu tun. Rozdíl mezi dovozem a vývozem se tak dále rozevírá.

Z hlediska hodnoty představovaly dovezené ocelové výrobky v roce 2025 zboží za přibližně 172 miliard korun, což je jen o zhruba jednu miliardu méně než v předchozím roce. Hodnota exportu dosáhla asi 96 miliard korun. Česká republika je tak v oblasti oceli a ocelových výrobků čím dál více čistým dovozcem, a to jak v objemovém, tak v hodnotovém vyjádření.

Skokový růst dovozu z Ruska

Jedním z nejvýraznějších trendů posledního roku je prudký nárůst dovozu oceli z Ruska. Podle analýzy ekonoma Trinity Bank Lukáše Kovandy, vycházející z dat Českého statistického úřadu, připlulo do Česka v roce 2025 z Ruska přibližně 830 tisíc tun oceli. To představuje meziroční nárůst o zhruba 76 procent.

Hodnota tohoto dovozu se pohybovala kolem deseti miliard korun. V porovnání s ostatními dodavateli je ruský podíl výrazný: Česko dovezlo z Ruska 4,3krát více oceli než z Německa, které bylo v roce 2025 druhým největším dovozcem. Zároveň jde o zhruba čtyřnásobek objemu, který se z Ruska dovážel před deseti lety.

Tyto údaje přitahují pozornost nejen kvůli ekonomickým souvislostem, ale i z geopolitického hlediska. Rusko je zemí, která vojensky napadla Ukrajinu, a evropské státy včetně Česka na něj uvalily řadu sankcí. Přesto import oceli z Ruska v posledním roce výrazně vzrostl. Odborníci upozorňují, že jde o citlivé téma, které může vyvolat politické i společenské otázky ohledně energetické a surovinové závislosti na Rusku.

Tlak levných dovozů a drahých energií

Domácí výrobci oceli dlouhodobě varují, že kombinace levných dovozů z třetích zemí a vysokých nákladů na energie v Evropské unii významně podkopává jejich konkurenceschopnost. Předseda dozorčí rady Ocelářské unie a generální ředitel Třineckých železáren Roman Heide hovoří o jedné z největších a nejdelších krizí, jakým odvětví čelilo.

Podle něj evropské producenty ohrožují zejména:

• Levné dovozy ze zemí mimo EU, které často nemusejí plnit tak přísné ekologické a bezpečnostní standardy jako výrobci v Unii.
• Vysoké ceny energií, jež patří mezi klíčové nákladové položky v energeticky náročné ocelářské výrobě.
• Drahé a nestabilní emisní povolenky, jejichž cena je podle výrobců nepředvídatelná a podléhá tržním spekulacím.

Heide upozorňuje, že systém emisních povolenek, který má motivovat podniky ke snižování emisí skleníkových plynů, se v praxi stal pro ocelárny významným nákladovým faktorem, který nemají možnost ovlivnit. Ceny povolenek podle něj kolísají v závislosti na chování finančních investorů, nikoli primárně podle environmentálních cílů. Výsledkem je trvale rostoucí nákladová zátěž evropských výrobců a postupné zhoršování jejich postavení vůči konkurenci z Asie, Ruska či dalších regionů.

Dlouhá krize a hledání nové strategie

Ocelářský sektor v Česku tak stojí před zásadním dilematem. Na jedné straně je zřejmé, že návrat k někdejším objemům výroby surové oceli je v dohledné době nepravděpodobný. Uzavření primární výroby v Ostravě, přísnější evropská regulace a tlak na dekarbonizaci průmyslu zásadně mění podmínky hry.

Na straně druhé roste potřeba najít udržitelný model, který by českým ocelárnám umožnil přežít v novém prostředí. Nabízí se několik možných cest:

• Vyšší přidaná hodnota – větší orientace na specializované, kvalitativně náročné oceli a finální výrobky, kde je konkurence levných producentů menší.
• Investice do moderních technologií – například elektrických obloukových pecí a recyklace šrotu, které mohou snížit emise i energetickou náročnost.
• Lepší ochrana před neférovým dovozem – důslednější využívání nástrojů obchodní politiky EU tam, kde se prokáže dumping nebo státní podpora konkurentů.
• Stabilnější regulace emisních povolenek – úpravy systému tak, aby byl předvídatelnější a méně náchylný k čistě spekulativním výkyvům cen.

Bez těchto kroků hrozí, že se Česko stane v oblasti oceli převážně montovnou závislou na dovozu polotovarů a hotových produktů ze zahraničí. To by mělo dopady nejen na zaměstnanost v tradičních hutních regionech, ale i na celkovou odolnost průmyslové základny země.

Co současný vývoj znamená pro budoucnost české oceli

Souhrn dat za rok 2025 ukazuje české ocelářství v situaci, kdy se protínají dlouhodobé strukturální změny s krátkodobými ekonomickými tlaky. Výroba surové oceli zůstává na historickém minimu, zatímco spotřeba se jen mírně zvedá z dna. Rostoucí rozdíl mezi nabídkou a poptávkou se řeší dovozem, který se překlápí do rekordně záporného salda zahraničního obchodu s ocelí. Zvláště citelný je skokový nárůst dovozu z Ruska, který otevírá řadu otázek o dlouhodobé strategii a bezpečnosti dodávek.

Současně je ale patrné, že české podniky se snaží přizpůsobit – rostoucí produkce konečných ocelových výrobků a změna role Nové Huti ukazují, že část odvětví hledá nový model fungování. Klíčové bude, zda se podaří spojit tyto snahy s podporou modernizace, snižování emisí a posilování technologické vyspělosti.

Rok 2026 tak může být pro české ocelářství přelomový. Pokud se podaří nastavit předvídatelnější regulatorní podmínky, lépe chránit trh před neférovou konkurencí a zároveň investovat do inovací, má odvětví šanci najít svou novou roli v evropském průmyslovém řetězci. Pokud však budou současné trendy pokračovat bez zásadnější reakce, hrozí další oslabování domácí výroby a prohlubování závislosti na dovozech – včetně těch z geopoliticky rizikových zemí.